35 let SPV Trutnov
Spolek podkrkonošských výtvarníků Trutnov (SPV) letos slaví 35 let od svého založení. Vznikl v roce 1989 na základě výzvy uveřejněné v místním tisku. Podmínkou účasti ve spolku nebylo výtvarné vzdělání nebo směr. Důležitá byla chuť tvořit a účastnit se spolkového života. A tak se tu v průběhu let sešly výtvarné profese jako malíř, fotograf, dřevořezbář, kamenosochař, keramik, krajkářka a další. SPV Trutnov za dobu svého trvání představil svoji tvorbu v mnoha městech Královéhradeckého kraje. Již mnoho let je nejtradičnější spolkovou akcí velká výstava v trutnovské radnici. Kromě toho vystavují jednotliví členové nebo jejich malá uskupení rovněž i samostatně.
Vznik Spolku podkrkonošských výtvarníků v Trutnově
Několik let před rokem 1989 jsem se přestěhoval na sídliště Zelená louka v Trutnově. Když dostanete nový byt, potřebujete ho zařídit a doplnit nějakými bytovými doplňky. V popsané době to mám podstatně jednodušší než další nově příchozí. V té době jsem se totiž věnoval řezbařině a zaplnit v bytě volné stěny a volná místa nebyl problém. Stalo se, že za mnou začali chodit lidé a odcházeli s nějakou dřevořezbou nebo požadovali kontakt na malíře, který by jim namaloval pěkný obraz. V této době umožňovaly legální prodej uměleckých děl pouze prodejny s označením Dílo, kde se nabízely věci systémem komisního prodeje. Nebylo vůbec jednoduché se tam dostat. Jednou měsíčně se scházela komise, schvalující umělce a jejich konkrétní díla, aby vyloučila v tehdejší době nevhodné osoby a nevhodná díla, která by svým způsobem, byť i velice vzdáleným, narušovala podle názoru vládnoucí strany tehdejší režim. Tyto prodejny tak byly určeny jen pro pár vyvolených osob.
Převrat roku 1989 přinesl velké změny napříč společností. Po zkušenostech, které jsem měl, mě okamžitě napadlo zorganizovat nějakou prodejní výstavu uměleckých děl. Zbýval krok k realizaci. Nebyly ale zkušenosti ani prostor. Nebyly finanční prostředky, chyběli vystavující. V té době ještě neexistovala možnost si jako soukromá osoba pronajmout za tímto účelem výstavní prostor, natož aby se tam něco prodávalo. Bylo nutno najít nějakou organizaci, která by byla ochotna takovou akci zaštítit. To se ukázalo jako poměrně dost velký problém. Takových organizací v té době bylo málo a navíc ty, které jsem si vytipoval, měly obavy se do něčeho takového pustit. Nakonec se domlouvám s okresním svazem mládeže, který je ochoten přispět finančně a v podstatě kompletně pomoci se vším, co tehdy potřebuji.
Podal jsem inzerát do regionálního tisku s termínem prodejní výstavy, na který překvapivě zareagovalo něco přes dvacet lidí. Natiskly se plakáty, sehnal se volný výstavní prostor v tehdejší budově Městských lázní, nynější polikliniky a zajistily se panely na zavěšení obrazů. V daný den se na instalaci výstavy sešli všichni vystavující, a protože jsem nechtěl nikoho omezovat počtem vystavujících děl, záhy jsem zjistil, že bude velký problém vše vystavit. Především se ukázal velký nedostatek panelů na zavěšení obrazů. Nezbývalo tedy nic jiného, než nějakým způsobem improvizovat. Co se nevešlo na stěny a panely, opřelo se o židle. Sál byl doslova nabit k prasknutí uměním. Něco nevídaného a neskutečného. Výstava mohla být zahájena. Jak jsem zmínil, byla to výstava prodejní. Předpokládám, že lidé přijedou i z větší dálky a chci to celé pojmout ve smyslu, v jakém dnes fungují prodejní galerie. Prostě přijdete, něco Vás zaujme a dílo si rovnou koupíte a odvezete. Po třech dnech mi ovšem začaly naskakovat vrásky na čele, protože vystavená díla mizela ze sálu velmi rychle. Výstava trvala týden a za tu dobu byly prodány dvě třetiny vystavených děl.
Na základě kladných ohlasů a i prodeje je zřejmé, že šlo o jednoznačný úspěch. Proto při jejím ukončení vystavující zvu na schůzku, kde se můžeme domluvit na dalších krocích. Tato schůzka následovala čtrnáct dní po první výstavě. Scházíme se se v salónku restaurace Radnice a shodujeme na tom, že bychom rádi pokračovali v této výstavní činnosti. Toto bylo tenkrát naším jediným cílem. Vystupovat pod jednotným názvem. Odsouhlasen název „Sdružení amatérských výtvarníků“, do jehož čela jsem zvolen. Na první schůzce a rovněž zakládajícími členy byli Greň, Tynglmayer, Urban, Václavek, Berg, Košťál, Maksymov, Levová, Jirmanová, Kešnerová, Weberová, Kutinová.
V následujícím roce pořádáme výstavu ve spodní části prostorů budovy, zvané Moby Dick, nynějším sídle MÚ Trutnov. I druhá výstava byla sice prodejní, ale jednotlivá díla byla připravena k odběru až po jejím skončení. V tomto roce schvalujeme stanovy sdružení a žádáme o registraci názvu u ministerstva kultury. Roku 1991 se konala výstava v trutnovském muzeu. Počínaje rokem 1992 započala tradice výstav v objektu trutnovské radnice a navíc za podpory města byla v témže roce realizována výstava v polské Kamiennej Gorze. Vzhledem ke skutečnosti, že nás postupem času opustila řada tehdejších členů, bylo zapotřebí nejen opět rozšířit naše řady, ale i oživit výstavy novými díly. Proto se k nám v roce 1993 přidali pánové Sokol, Pejřimovský a Šafář. V tomto roce se začínám řezbařině věnovat profesionálně a již mi nezbývá tolik času navíc pro volnou tvorbu, s níž by bylo možné se prezentovat na výstavách. Roku 1994 se tedy rozhoduji svoji činnost ve spolku ukončit a jeho vedení předávám p. Sokolovi, abych se do spolku znovu vrátil v roce 2013.
Milan Maksymov
